Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dubnový deník

1. dubna - druhé očkování Fientje

Také tentokrát jsem Fientje chytila bez pomocníka, u zdi stodoly. Fientje už znala mou poslední fintu a jakmile jsem si stoupla tak, abych ji natlačila do stáda, popošla mezi ostatní poníky, ale když jsem ustoupila krok stranou, abych zvedla ze země lonžku a tím ji udržela mezi koňmi, Fientje se otočila a od koní odběhla mimo dosah lonže. Chvíli jsme provozovaly tento taneček, Fientje popocházela ze stáda a zase do stáda, až jsem pochopila, že tentokrát takto neuspěji. Naštěstí se Její výsost koňská nechytatelnost tak soustředila na to, že zná moji minulou fintu - a nenapadlo ji, že bych změnila taktiku. Stačilo místo kroku stranou pro lonž na zemi udělat krok ke klisně. Fientje necouvla, nezdrhla, nechala se čapnout a bylo hotovo. Dovedla jsem ji na farmu, uvázala na lonži na trávník k pasení a později jsme ji zde bez potíží přeočkovali a já našeho věčného dezertéra zase vrátila do stáda.

Veterinář chtěl vyzkoušet možnosti detekce březosti poníků poslechem srdeční činnosti plodu, tak jsem po odvedení Fientje nasadila ohlávku Gemini a chvíli jsme ji vyšetřovali, bohužel hustota osrstění bránila dobré slyšitelnosti, veterinář nezachytil dobře ani tlukot srdce matky.

No nic, i negativní zkušenost je zkušenost, ne?

Zelená se tráva…

Louky se konečně zazelenaly a poníci si už z 50% stravu zajišťují pasením. Krmná dávka je tedy 2x denně pytel senáže 6 dospělým poníkům (z toho jsou 4 minishetlandi, nebo jinak - 3 klisny jsou březí) a 2x denně pytel senáže hříbatům (3 ročky, 2 dvouleté) - u nich v zahradě moc trávy není, aby je to nasytilo…

Stádo na louce tedy už netráví celý den poblíž krmelce, ale porůznu se poníci pasou v různých částech pastviny (pokud hřebec dovolí - rozběhnuté klisny ho znervózňují a shání si je dohromady).

 

Cesta tam a zase zpátky

V pátek 8.dubna jsem kromě hřebčí slávy v Kadově stihla udělat u koní několik změn. Pět mladých klisniček v zahradě se mi zdálo moc. Na jednu pak připadne málo vitamínů ze zelené trávy, proto jsem měla obavu, jak je tam na seně, senáži a syntetických vitamínech vychovám. Bohužel areál u rybníka je zatím pouze ve stadiu plánů, letošní akcí je oprava budovy navazující na čp- 6 a její úprava na dílnu farmy a kolnu pro uskladnění strojů.

Zvážila jsem všechna pro a proti a rozhodla se pro přesun dvouletých klisen Ginevry a Touhy do hlavního stáda. Řád PK povoluje připuštění klisen od stáří 22 měsíců a toho věku již obě dosáhly. Ano, vyslechla jsem argumenty kamarádky, která mi to rozmlouvala s tím, že „předčasná“ březost naruší dospívání a vyzrávání klisen, ale podle mne takovým kobylkám je líp ve velkém výběhu plném trávy, kde se ad libitum nacpou kvalitní čerstvou potravou plnou vitamínů, než v malém prostoru, kde budou z 80-90% živy na seně, přestože jim část živin sebere zárodek hříběte.

Pro jistotu jsem nejprve odvedla ze stáda Pica a poté klisničky přidala k dospělým klisnám. Bohužel Ginevra nezapřela geny matky Gemini ( co v roce podlezla ohradu a počala Bonuse) a opakovaně probíhala ohradníkem z výběhu poníků do výběhu krav a velkých koní a zase zpátky. Do druhého výběhu ve stejný den přibyla k Loretě a Lentilce Mascarell a tři hříbata na výpas od Bédi Hanáka.

Na nějaký čas pomohl situaci řešit návrat Pica, který se ujal funkce hlídače hranice. Ginevra nakonec utekla i jemu a zabydlela se definitivně ve stádě velkých koní. Několik dní to vypadalo, že jsem udělala chybu, když jsem Touhu s Ginevrou chtěla dát do stáda k Picovi, když mohly být jako vloni (kdy byly roční) v ohradě s velkými koňmi. Koukala jsem, jak je tam Ginevra v pohodě, nikdy jsem nepozorovala, že by ji jiný kůň odháněl nebo jinak zlobil… Zvažovala jsem, zda-li k ní nemám převést i Touhu, dokonce mne i napadlo, že by tam mohly být prckové všichni.

Po pěti dnech bylo po idyle. Ginevra utekla z této ohrady do jiné a zpátky se nevrátila, stále se během dne vzdalovala od ostatních, což je neobvyklé. Večer jsem tedy šla pro ni, že ji vezmu domů a druhý den zkusím znovu přidat k Picovi. Kobylku jsem bohužel našla zraněnou, poskakovala po třech. Nebylo možné ji dovést domů, museli jsme pro ni dojet, naložit ji a vleže přepravit do zahrady. Tam ji vyšetřil veterinář, konstatoval poranění vazů hlezna následkem kopnutí jiným koněm a vytvořil kobylce fixační koženou bandáž na míru. Ginevra třičtvrtě hodiny ležela s hlavou mě na klíně a trpělivě snášela poměřování vznikající bandáže. To by s jiným koněm, než je tenhle mazel, nešlo. Ginevře stačilo, že ji hladím a nesnažila se vstávat. Teprve když měla bandáž zašněrovanou ( šněrování jako u bot umožňuje, aby se dala povolit nebo naopak utáhnout), nechali jsme Ginevru vstát. Nevznikla obdoba sádry - chodičky, bandáž zatížení nohy neumožňuje, ale stabilizuje hlezno při pohybu i ležení.

Takže nakonec mám Ginevru zpátky v zahradě, ale do jisté míry „zmrzačenou“, protože hlezno už nemusí nikdy být plně funkční, naopak je pravděpodobné, že jisté kulhání kobylce zůstane. Chtěla jsem ji loni na podzim prodat, že je bílá, a když se mi teď na jaře začala líbit a smířila jsem se s tím, že v chovu tedy budu držet nejen ryzáky, ale i bělouše, musím se teď smířit i s tím, že jeden z nich už bude „jen“ do chovu (ne na výstavy nebo pod sedlo).

Kde se stala chyba? Mohla jsem tomu zabránit?

Osud je osud. Kdyby člověk věděl, co se stane, vyhnul by se vlastním úrazům, nehodám a tragédiím. Nevím proč vloni Aletka s Amber, a ročkami Touhou a Ginevrou byly v téže ohradě bez problémů a letos to dvouletá Ginevra odnesla úrazem. Jediné vysvětlení, které mne napadlo (kromě náhody) je, že klisna s hříbětem je stádem chráněná a mladičké ročky také, zatímco dvouletá Ginevra už byla koňmi považována za dospělou a nebyli na ni opatrní. Ginevře mohlo být líp s hříbětem v břiše než pajdající, ale ani ona netušila, co ji v druhém stádě potká. Já jsem ji instinktivně do tohoto stáda dát nechtěla, ale pak jsem si myslela, že mé obavy jsou nepodložené, když koně Ginevru nechávali v pohodě vedle sebe.

Už se stalo. Jsou horší věci, co se mohou stát. Přesto mne mrzí, že to tak dopadlo.

9.dubna - svezení Simonky - Simonu jsem tentokrát svezla na Picovi, obešli jsme jednou dokola louku.

10. dubna - pravidelná jezdecká školka - Martina si "poručila" Fientje, Anežka si vybrala Alettu-Clair. Rodiče na funkci rodičů plně stačili a tak jsem je nevyprovázela a nechala jsem je užít si procházku po poli za rybníkem samotné.

21. dubna - návrat Touhy do zahrady - také Touha zdrhla z Picova výběhu do druhého. Raději jsem ji tam s velkými koňmi nenechala a hned jak jsem si jejího útěku všimla (při pravidelné kontrole Gemini) jsem Touhu odvedla zpět do zahrady. S hřebcem tedy dlouho nepobyla, ale měla říji, možná je už březí a proto Picovi zdrhla?

23. dubna - "převaz" Ginevry - dr. Šebo přijel upravit kobylce bandáž (byla jí už trochu volná a sjela po noze o centimetr níž a neplnila tak zcela potřebnou funkci), já půl hodiny držela Ginevru, aby ležela, mioc se jí to ke konci nelíbilo a chtěla bez bandáže vstávat.

24. dubna - jezdecká školka - přijela Terezka a Mareček. Nasedlala jsem Pica a Aletku, pro Fientje jsem chtěla použít madla. Pica jsme přidělili Markovi a Terezku jsem vedla za ruku k Aletce. Šli jsme kolem už nevrlé Gemini, já automaticky vzala malou do náruče, aby byla v bezpečí a možná jsem tím způsobila, že začala "nabírat" a v sedle Aletty se rozbrečela a už jezdit nechtěla. Tak jsem šla připravit Fientje, nepodařilo se mi zapnout jí madla, tak jsem jí dala sedlo z Aletky a Aletce madla, kdyby si to malá s ježděním rozmyslela.

Fientje si vyzkoušela paní Dolníková se synem, tedy néé že by kobyla svezla obě, ale konečně jsme pro Fientje našli správného kupce (s malým výběhem :-) a velkým srdcem) a zatímco Honzík si zkoušel ježdění, paní Lenka si zkoušela sedlání a vodění klisny.

Prodej Fientje - už v neděli jsme si s Lenkou Dolníkovou "plácly" a za 2 dny dorazily peníze za Fientje na můj účet. Je pozdě si něco rozmýšlet, už je Fientje prodaná... Je mi to trochu líto, jenže jsem hlavně chovatel a od Fientje se hříbátka nedočkám. A pomazlení taky ne :-)

Kobyla je výborná v práci, ale mám pod sedlo 4 jiné poníky, za rok přibude i Touha, další rok třeba Triga (ty ostatní mladé kobylky budou na práci malé). Vím, že to bude Martince líto, ale snad ji utěší Gemini...

Mercino první start na parkuru - v neděli 24.4. si odbyla naše teplokrevná klisna sportovní křest na závodech v Tachově. Parkur přešla za 4 trestné body ( schodila poslední překážku).

Velikonoční vyjížďka

imgp2127.jpgimgp2033.jpgimgp2048.jpgPředpokládala jsem, že přijedou 4 děti, a tak jsem začala chystat Sametku - zapletla jsem jí hřívu do copánků. Mezitím dorazili účastníci velikonočního výletu a o Sametku pochopitelně žádná ze tří holčiček neprojevila zájem :-)

Nevadí, jsou tu další koně se spoustou hřívy...Jirka nazdobil dcerce Fientje, já se pustila do Aletky a Pica. U obou nebylo možné udělat klasické copánky, na to měli hřívy moc, a tak jsem jim hřívu zagumičkovala do nepravidelných "culíčků" a ozdobila mašlemi. Jirkovi se povedlo utáhnout Fientje madýlka a tak Petruška a Anežka jely na sedlech, Petra na Picovi, Anežce zbyla Aletka.

Zvolila jsem tzv. velký níčovský okruh, tedy nejen dojít k osadě Níčová a obejít jí po okružní cestě kolem chat a chalup (nikdo zde trvale nebydlí), ale pokračovali jsme pod chatami vlevo pod velkou Níčovskou loukou, mezilesím a dolní níčovskou loukou (všechny máme v nájmu a sklízíme na seno).

imgp2053.jpgimgp2061.jpg Po projití luk (a pózování před rozkvetlými stromy) jsme obešli závoru omezující vjezd na cestu kolem luk pouze pro chataře a následovala "silniční etapa" - serpentínama do vsi Březí, kde jsme u silážních jam odbočili kolem našich březkých polí (se vscházejícím ovsem) zpět k domovu. Já jsem stále vedla Pica - Petruška mi věří víc než mamince :-), ostatní rodiče si koníky dětem vedli sami.

Aletka už byla míň vyděšená než minule, začíná se učit, že v době vyjížďky Picova nadvláda neplatí, že může jít za ním, před ním, podle svého vodiče. Nesmíme zapomínat, že je stále ve fázi obsedání, což díky tomu, že chodí pod sedlem cca 3x za měsíc, bude trvat po celý rok, dokud se v práci pod sedlem nezvykne na různé možné situace (odvodňovací kanálky, potoky, různý terén, chůze do kopce, s kopce atd.

Po návratu domů a odsedlání koní jsme si u výběhu rozložili deku a chvíli si užívali pokoukání na namašličkované koně. Taky jsme zpocívali ňamky, co donesla Lenka na piknik. Koně dostali mrkev a pečivo, nakonec jsme jim mašličky raději sundali - Fientje se nechala chytit snáze než před ježděním (že by věděla, že pod sedlo už nepůjde?) a já šla dojit . :-(

 

 (ostatní fotografie na hrebcin-aslan.rajce.idnes.cz/25.4.11_Velikonocni_vyjizdka/ )

Dubnové hříbátko Gracie

Gemini se na hřebení tentokrát poctivě připravovala, takže jsem ji raději dvě noci měla oddělenou v zahradě v ohrádce před domečkem, aby měla klid od kobyl i od hříbat. Jenže dlouhodobější zavření by bylo kontraproduktivní - brala jsem kobylce její stádo, zelenou potravu, neomezený pohyb. Tak zase šupajdila ven a týden se nic nedělo. Večer to zase vypadalo na falešný poplach a hodně jsem váhala, jestli ji zase nemám zavřít "na samotku" či vlastně do "porodnice". Nakonec zůstala venku a v podstatě to bylo jedno - ráno "nic". Takže kdyby byla zavřená, stejně bych ji ráno odvedla zase ven se napást s ostatníma. Ať tak či onak, kobyla se hřebila ve stádě a oddělila jsem ji na cca 24 hodin až ohřebenou.

Ráno 27. dubna jsem se po rozednění šla podívat na stádo, Gemini měla nalité vemínko, jinak jsem nic nepozorovala. Šla jsem se nasnídat, pak dělala kolem dobytka a tu a tam jsem vyhlédla ze dvora, co koně a zejména Gemini dělají? Porod jsem nakonec prošvihla, prostě ke konci dojení koukám po koních, pasou se, jen Gemini je o kus dál, až u stodoly a leží. Za zádí kobylky proti zdi stodoly vidím, že se tam pohybují jakési „špejličky“ - trup a hlava hříběte splývaly s pozadím, došlo mi, že vidím hříbátko, a když už stojí, je zaručeně živé , uf. A ryzák nebo ryzka, když má tak bílé nohy. Zbývalo zjistit odpověď na dvě poslední otázky každého porodu - co se narodilo- kluk nebo holka? A co odznaky, má - nemá? Nechala jsem tedy práci prací a šla uspokojit zvědavost. Hříbě popocházelo, ale tak, že jeho čelo moc vidět nebylo, i když se mi zdálo, že na něm nějaký bílý chloupek bude. Přesto jsem nejprve koukala hříbátku pod ocásek - to byla důležitější odpověď na mé otázky. Kobylka - a koukněme na hlavičku - s odznakem. A dokonce to není „jen“ hvězda - má i nosní pruh a celkově ten odznak nejen díky načepýřeným chlupům vypadá jako pampeliška, které tu všude rostou kolem . Pampeliška by bylo pěkné jméno pro klisničku, ale já měla připravená jména jiná, pro klisničky pro různé barevné varianty a ryzka s odznakem měla být Grácie. Na pár vteřin mne sice napadlo pojmenovat hříbě oběma jmény, jak jsme to kdysi udělali s Kráskou Koré, ale Grácie - Pampeliška by příliš připomínala Gábi - Sněženku, se kterou nemá nic společného a proto je podobnost jmen nežádoucí (jiný chov, jiný otec, jiná rodina klisen). To už jsem klisničku nesla v náručí domů, tedy vlastně na zahradu, zatímco Gemini za mnou capala na volno. Tam jsem je umístila do ohrádky před domečkem, aby měly klid od jiných koní. Grácii jsem píchla sérum proti ochromě a pak už jsem se jen chodila během dne kochat.

28. dubna - návrat Gemini a Grácie do stáda

Odvedla jsem Gemini zpátky zadní brankou a šla s ní přes humna, aby hříbě dole u rybníka silnici jen rychle přešlo, protože už cupitalo po svých. Možná bych ho dobře přemístila i po silnici, malá se vzorně držela mámy, akorát ke konci se držela víc mne , což nevadilo. U branky do výběhu už čekal „uvítací výbor“, ale poté, co jsem uvolnila Gemini uvnitř ohrady z vodítka, se nic dramatického nedělo. Kobyly koukaly, hřebec řehtal a to bylo vše. Pak ostatní doprovodili matku s dítětem podél potoka do středu pastviny. Tam dvojici obklopili jako by jí dělali placenou ochranku. Ale přitom se všichni až na hříbátko pásli. Já jsem ještě fotila, takže jsem zaregistrovala jedinou větší reakci: Gemini se začala válet. Grácie na ni koukala a neuhnula včas, tak ji máma kopla při převalování. Hříbátko se leklo, popoběhlo a na to reagovala Aletta a Tirza. Bohužel se nedalo rozlišit, zda-li chtěly hříbě „ukrást“ nebo ho chtěly jen ohlídat místo mámy, každopádně Gemini vyskočila, oběhla hříbě tak, aby ho od ostatních oddělila a hlídala si ho sama.

gr.jpg

28. duben se nic tragického nestalo, přesto budu na tento den vzpomínat velmi smutně. Zhruba v poledne dorazil veterinář MVDr. Ladislav Šebo. Vyšetřili jsme krávy, říjící inseminovali. Zatímco se doktor přezouval, pochlubila jsem se s hříbátkem, načež on vzal ze svého auta dalekohled a zdáli jsme nový přírůstek pozorovali. Přitom se na oplátku pochlubil teplokrevným hříbětem v jeho stáji - věnovali jsme se každý koním trochu jinak. Poté jsme ještě šli společně zkontrolovat Ginevřinu bandáž. Vše bylo O.K., tak jsme se rozloučili „Naschle“ tak jako jindy, když si myslíme, že se ještě mockrát uvidíme.

Nevíme dne ani hodiny.

Bylo to naposledy.

Jen veterinář? To nemůžu říci, i když jsme si vždy vykali. Ale kromě manžela a syna další člověk, se kterým jsme řešili naše chovatelské problémy a dělili se o radosti. Už se mi do telefonu nikdy neozve žertem: „Tady orel“, už se nedočká toho, jak to dopadne s Ginevrou. Osiřel jeho kůň, sedlářské nářadí, člun a prostě všechno, co měl rád. Před několika lety zázračně vyvázl z nebezpečné dopravní nehody - auto šlo do šrotu, a my ho utěšovali, že na železe nezáleží, ať slaví narozeniny 2x za rok. Bůh mu tenkrát přidal pár let života, škoda, že ne víc. Měli jsme ho rádi a bude tu sakra moc chybět!

Zemřel náhle 30. dubna ve své kanceláři. Já mu 1. května volala a divila se, jak to, že volaný účastník je nedostupný? Druhý den dorazila zpráva, že už bude nedostupný navždy.

Zbyla vzpomínka na jedno čtvrteční odpoledne…

Poslední.

jazdec.jpg