Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mohu konstatovat, že obě období působení hřebce se značně lišily. Během prvního byl Borgis synonymem temperamentu – nebyl problém vyfotit jej, jak se vzpíná na zadních! Otázkou je, do jaké míry za to mohly okolnosti. Hřebec byl pouze zapůjčený na připouštění, takže jsme ho jako cizího opatrovali více, než bychom si dovolili riskovat s vlastním. Ve stádě koní jsme až na 2letou Sametku měli samé vetší poníky – welše a jezdecké pony.Když jsme na zahradě zkoušeli „zkamarádit“ Borgise s tehdy ročním valáškem Happy Starem, pustili se oba „kluci“ do souboje, který nevedl k řešení – tedy že by jeden z nich uznal nadvládu druhého. Borgisovi v tom bránila jeho hřebčí povaha (plemeník se nemůže vzdát své role kvůli pár kopancům), Happy Star už v té době projevoval dostatek sebevědomí, které mu později pomáhalo vítězit ve sportu a navíc tím, že byl větší a těžší, nemohl ho Borgis jednoznačně porazit. Proto, zatímco se stádo ostatních koní páslo celé dny na pastvinách, Borgise jsme drželi víceméně odděleně doma a tak není divu, že po vyvedení ze stáje „hřebčil“.

 V druhém, delším období již Borgis žádnou konkurenci ve stádě neměl (půlroční hřebečky za soupeře dospělý stádový hřebec nepovažuje a naopak je vůči nim trpělivým otcem). Mohl tedy bez problémů pobývat s klisnami a hříbaty celé dny i noci. Borgis byl v podstatě stejně charakterní jako Goldan, ale moc jsme toho nevyužili – už nebyly naše děti dost malé na ježdění na shetlandech ani čas k zapřahání, s výjimkou akcí typu Velikonočních šmigrusů. Potvrdit to však lze zážitkem, kdy jsem cizí připuštěnou klisnu vracela jejím majitelům přímo z pastviny. Borgis utekl brankou za ní a snažil se jí zabránit v odchodu od jeho stáda, vyváděl, když jsme ji naložili, ale ani na chvíli se ve svém vzrušení neobrátil na nás – nakonec jsem ho od auta, když už jsem měla volné ruce (kobylka byla naložená) odtáhla pomocí vodítka volně otočeného kolem krku – caploval, ale podvolil se a vrátil se do výběhu!

 Už jsem zmínila, že Borgis u nás zažil 2 období – v prvním byl oddělen od koní jako plemeníci jiných plemen koní, ve druhém byl hřebcem stáda jako jediný hřebec široko daleko a tedy pouze se coural opodál stáda a vyčkával, až ho některá z klisen bude chtít, a ve třetím období (část roku 2007, kdy se nám Happy Star vrátil domů, což jsme řešili rozdělením stáda na dvě) se z Borgise stal hlídač klisen. „Musel“ své klisny chránit před Hopíkem, který mu už jednu klisnu „ukradl“ (Hopíka jsme dali do sousedního výběhu s haflingou Loretou). Borgis začal své klisny (shetlandky včetně plnokrevné klisny Mascarell) „organizovat“: určoval,kde se kobyly smějí pást. Stádo se tedy zdržovalo v nejvzdálenější třetině své pastviny – nejvzdálenější vůči „nepřítele“ Hopíka! Borgis k tomu nevyužíval žádného násilí, jen začal hlídat a klisny, které šly nesprávným směrem, zahnal zpátky tak, že vyběhl před ně a dával jim signál (já bych ho označila slovem „závora“) – natáhl krk a hlavu držel u země v linii krku dopředu a dolů, a kobyla, která by snadno hřebce mohla oběhnout, reagovala zamířením zpět. Je to až směšné, že koník, co má něco přes metrák, zažene klisnu, která má hmotnost i 5x větší! Je to důkaz toho, že koně ani nás lidi neposlouchají proto, že je „přepereme“, ale že poslouchat chtějí, ale musí cítit nebo vidět jim srozumitelné signály.

 Vrátím se k Borgisovi. Pokud se kobyly šly napít k prameni, který vyvěrá poblíž spojovacího ohradníku, Borgis je napít pustil. Ale když stádo pobývalo tak blízko druhého stáda, dělal Borgis na Hopíka „ramena“ – vybíhal proti němu a snažil se na něho útočit skrz ohradu. Hopík se tvářil spíše udiveně, ale kdyby oba koně nebyly odděleni ohrazením, Borgis by Hopíka napadl doopravdy, a ten by jako 4x těžší valach welsh part bred v typu coba i v pouhé sebeobraně Borgisovi mohl ublížit… Takže „kluci“ byli odděleni a Borgis měl plno práce s hlídáním svých podřízených…

 Letos tedy Borgisovo působení v hřebčíně Aslan skončilo, už během 2.poloviny připouštěcí sezony působil na nové stanici hřebců na Lounsku. Je to problém – skutečným chovatelem není ten, co koně jen vlastní ani ten, co nějaké hříbě odchoval, ale pojem „hřebčín“ znamená, že chov si ponechává v chovu to nejlepší, co se v něm narodilo. Lze nakoupit vynikající koně – ale lepší je chlubit se s tím, co doma vyrostlo, jenže pak dorůstající klisničky potřebují nového hřebce. Ale o tom bude příspěvek v chovatelských úvahách.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář