Jdi na obsah Jdi na menu
 


Železo na koni

8. 9. 2011

Jaké železo? Nikoli prvek jako součást výživy koně. Železo, které mám na mysli, je v podstatě důsledek domestikace a využívání koní. Mnohdy nutný prostředek, jindy využívávaný jenom z důvodu tradice. Chtěla bych zdůraznit, že se nepovažuji za horlivého obhájce bosonožectví a extrémistu v používání či nepoužívání udidla. Mým zásadním postojem je, že použití železa do huby koně, na kopyta nebo k výžehům nemusí být vždy nutné.

Moji koně, pokud to bylo jediné možné řešení, dostávali výžeh, ale jakmile řád PK SHP umožňoval využít namísto výžehu DNA, nelitovala jsem peněz (zápis hříběte bez provedení výžehu stál stejně jako s výžehem plus jsem platila laboratoři za stanovení DNA typu) a koně již nenechávala vypalovat. Nakonec boj chovatelů řady plemen o zrušení výžehů pomohla vyhrát EU - dnes se většina koní jen čipuje. Výžehy jsou přesto u některých chovatelských svazů stále považovány za nutnost podloženou tradicí. Velmi mi to připomíná situaci, kdy ochránci zvířat prosadili zákaz kupírování uší u psů. Zpočátku proti němu mnozí chovatelé protestovali, protože si nedovedli představit svého psa s klopeným uchem. Hodně jich zákaz obcházelo tzv. kupírováním ze zdravotních důvodů. Postupně, jak narůstala populace psů bez kupírovaných uší, si všichni na nový vzhled „svého“ plemene zvykli a myslím si, že už se ke kupírování psích uší civilizovaný svět vracet nebude. Předpokládám, že s rozšířením počtu čipovaných koní, s vývojem finanční dostupnosti čteček čipů (aby ji mohl mít každý nebo skoro každý chovatel) odpadnou poslední argumenty obhájců výžehů a koně budou této nepříjemnosti a jistého doživotního znetvoření ušetřeni. Jednoduše - doba, kdy výžeh byl nutný pro identifikaci koně při svodu, připuštění nebo prodeji, už pomine.  

Na kopytech koní patrně kovové podkovy hned tak nezastarají, pokud technický vývoj nepřinese něco, co je nahradí. Už sice existují botičky na kopyta nebo nalepovací podkovy, ale zatím je to řešení pro běžné využití dražší než kovová podkova. Kdoví, třeba vývoj dospěje ke spreji, který chodidlovou plochu kopyta zpevní aniž by blokoval přirozenou funkci kopyta, střelu a patek? Možná ani on při každodenním používání po celý rok nebude levný. Ale takový systém ochrany kopyta by byl podobně jako botičky používaný jen v případě potřeby - tedy zvýšeného zatížení kopyt ať už intenzitou práce nebo plánovaným pohybem po tvrdém terénu. Pokud by existovala taková jednoduše aplikovatelná ochrana kopyta a jedno balení až tak drahé nebylo, mohlo by více chovatelů mít takový sprej v pohotovosti a kovalo by se méně koní…

  Jako chovatel SHP to u kopyt mám snadné, protože se 99% koní tohoto plemene nekove. Kovají se pouze koně intenzivně využívaní, u nichž by to rohovina kopyta nemusela vydržet a pak také koníci, kteří prošli vážným zchvácením kopyt a u nichž je speciální podkování léčebným prostředkem. Chovala jsem a chovám i větší koně. Teplokrevnou klisnu, se kterou jsem v soukromém chovu koní začínala, jsem kovala podle potřeby. V té době jsem neměla žádný pozemek a nemohla ho (v totalitní době) získat ani do nájmu. K ježdění jsem využívala polní a lesní cesty, na pole a louky jsem si, jako zaměstnanec v zemědělském podniku, troufla jen když na nich nehrozila škoda. Kobylku jsem tedy bosou proháněla v době, kdy byly pole a louky zasněžené, na jaře jsem po zasetých polích a obrůstajících loukách jezdit nemohla a tak Soneta dostala podkovy, protože na tvrdých cestách rohovina jejích kopyt nevydržela. Přečkala s nima 6-8 týdnů, kdy jí ochrana kopyt umožnila nárůst rohoviny pod podkovami. Po sejmutí podkov jsme schválně nechali kopyto i s touto rohovinou, která chránila zbytek kopyta. Postupně se kopyto upravilo z mírně přerostlého do normálního a s ním se klisna dočkala prvních květnových strnišť po krmných plodinách. Pohyb po měkkém sladil obrušování kopyta s rychlostí růstu rohoviny. K podzimu se pole postupně znovu osévala, nebo zorala a tak nastalo druhé období, kdy jsem nemohla jet jinudy, než po cestách. Soneta znovu dostala své podkovy. S příchodem sněhu šly dolů, už jenom kvůli nášlapkům. Vystřídala jsem tedy během roku ježdění s podkovami i bez. Nemohu z hlediska jezdce říct, že by jízda na okovaném koni byla lepší než na neokovaném, ale ani naopak. I v období bez podkov nás někdy čekali úseky, ve kterých se kobylce zadíraly kamínky do bílé čáry. Nedokážu rozhodnout, zda to Sonetě víc klouzalo bez podkov nebo s nimi, na mokré trávě jsou prudké obraty vždy riskantní. Nynějšího jezdeckého koně, haflingu Loretu, nekováme vůbec, protože se i pod sedlem využívá jen na měkkém terénu. Ale uzdíme ji.

Uzdečku tedy zcela nezavrhuji. Je pravda, že už v roce 1986 jsem vlastní leností dospěla k občasnému využití Sonety k svezení bez sedla i uzdečky. Lenost zmiňuji proto, že se mi nechtělo nosit si k výběhu sedlo a uzdečku a nechtělo se mi ani jít s kobylou ke vzdálené stáji pěšky. Na známé trase stáj - ohrada nebo ohrada-stáj jsem si brzo vyzkoušela, že kon lze ovládat pouze s pomocí „plováčku“ - provazovou smyčku jsem nastrčila koni na nos, zbytek přes týl - v podstatě jsem nezávisle „vynalezla“ velšskou verzi provazové předváděčky. K řízení koně jsem využila jednu „otěž“, k obratům na druhou stranu jsem si vypomáhala zataháním za hřívu. Nikde jsem se s ježděním bez udidla nechlubila, vždyť kdo by se chlubil svou leností. Kdybych později kobylku nemusela z rodinných důvodů prodat, asi bych dospěla k vyšší úrovni bezudidlové jízdy. Ale - stejně jako každý kůň nemá tak kvalitní kopyta, aby mohl chodit bos, není každý kůň tak spolehlivý a ochotný spolupracovat, aby mohl chodit i bez udidla. Jak jsem uvedla v úvodu, nejsem v jednom či druhém táboře, nehlasuji ani pro kování, ani pro zásadní bosonožectví, nehlasuji ani pro výhradní uždění dospělých koní. Mám vyzkoušené, že to jde, pokud máte koně, kterému můžete důvěřovat.

V naší jezdecké školce poníky dětem neuzdíme, protože při vožení dětí je buď vodí jejich rodiče, nebo ostřílenější děti sice zkoušejí jezdit samy, ale zatím na ohrazené pastvině. Šetřím huby koní, aby jim nezkušené děti cukáním za udidlo neubližovaly. Ani v zápřahu (například při zimních sáňkových výletech), pokud koníka vede vodič, poníky neuzdíme. Uzdím pouze, když si zapřahám sama. Proč? Dodneška jsem o důvodu vlastně nepřemýšlela, prostě automaticky s postrojem beru i uždění. Myslím, že nikdo nikdy nepředváděl jako vozataj zapřaženého koně bez udidla. Když tak o tom přemýšlím, má to opodstatnění, stačí se rozpomenout na lonžování postaru, s použitím lonže, někde na volném prostranství. Dokud kůň běhá po kruhu, je to dobré. Pokud začne zdrhat z kruhu přímo od vás, tak ho na ohlávce neudržíte a dost často ani na udidle. Asi by to vysvětlila fyzika vektorovým rozložením sil, mě stačí praktické zkušenosti. Také snáze udržíte koně nebo psa na krátkém vodítku, než na dlouhém, které zvířeti umožní uplatnit plný tah. Takže patrně intuitivně předpokládám, že bych koně zpoza vozíku, tedy na velmi dlouhé otěži bez udidla nemusela vždy ovládnout. Kůň v zápřahu je také potencionálně nebezpečnější, když se vymkne kontrole. Jednak dost často jste s ním přímými účastníky silničního provozu, jednak splašené spřežení se možná kolemjdoucím vyhne, ale vůz nikoli.

Jaký je vlastně rozdíl mezi ohlávkou a uzdečkou? Zjednodušeně ohlávka ovládá nos koně, udidlo dolní čelist. V době, kdy i jezdečtí koně prožívali většinu života uvázáni prostřednictvím stájovek na stáních, nutně jim nosní partie otupěla neustálým tlakem vazáku. Vývoj bezudidlových systémů - bosal, hackamore apod. probíhal v prostředí, ve kterém koně nebyli celodenně vázáni, ale trávili „mimopracovní“ čas v ohradách nebo na pláních. Nyní chov koní v boxech nebo na pastvinách systémem 7/24 umožňuje jezdcovo volbu. Záleží na jeho zkušenostech, preferencích stylu, ale i na reakci koně a ochotu spolupracovat s člověkem prostřednictvím zvolené pomůcky. Někdo má dobré výsledky s vodítkem volně kolem krku, jiný hledá stále ostřejší a ostřejší páku, a mezi těmito krajními možnostmi je nespočetné množství variant.

O.K., poníky k „podrncání“ dětem neuzdím, haflingu uzdím, v čem je problém? Jeden opravdu mám. Jmenuje se Pico, je to 15 letý hřebec shetland pony s kohoutkovou výškou 81 cm, hmotnost něco přes metrák. Podle výstavního řádu SCHSHP musejí mít hřebci starší 2 let na výstavě uzdečku s kroužkovým lomeným udidlem. Proč? Prý že je to tak platné v celé Evropě…

Chápu, že je nutné nauzdit teplokrevného nebo chladnokrevného hřebce, prostě koně, kterého by chovatel na přehlídkách, kde jsou hřebci nabuzení díky přítomnosti jiných koní, nemusel zvládnout. Ale domnívám se, že u malých plemen by uzdění hřebců mělo být na zvážení chovatele. Platný předpis povoluje předvádění hříbat, ročků a dvouletých hřebečků všech plemen na ohlávkách. Myslíte si, že je jednoduché udržet v klidu mladého koně velkého plemene? Určitě ne, musíte hodně předvídat a včas reagovat, aby s vámi nezametl a nevymknul se kontrole. Chovatelé i veřejnost však chápou, že by nebylo fér vůči mladičkým zvířatům, kdyby se kvůli tomu uzdili všichni koně 495sm_pico02.jpgbez rozdílu. Tak předpis vznikl - uzděte na přehlídkách tříleté a starší hřebce! A protože se těžko dělá hraniční čára mezi velkými koňmi, menšími plemeny koní a pony plemeny, platí předpis „uzdi hřebce“ pro všechna plemena bez rozdílu. Proč si komplikovat život rozlišováním koní ovladatelných jen s udidlem od prcků, které chovatel udrží v pohodě na ohlávce? A kteří jsou o hodně menší než hříbě 495sm_pico03.jpgteplokrevníka, i méně váží? Někdo by mohl namítnout, že ovladatelnost hřebce bez udidla pouze předpokládám, protože pokud předvádím koně v souladu s výstavním řádem, nemám vyzkoušené, že ho zvládnu. Chyba. plasy_3.7.10_-_419_.jpgZprvu omylem, posléze úmyslně, jsem vystavila Pica i bez udidla. K omylu došlo kvůli tomu, že jsem předloni v Plasích vystavovala několik koní a s jejich přípravou mi pomáhali kamarádi. Zatímco jsem jednoho předváděla, odvedli do boxů předvedeného a přivedli dalšího. V tom frmolu jsem jim zapomněla říct, že hřebce musí před vyvedením z boxu nauzdit. Najednou jsem měla v ruce hřebce, šla na plac a divila se, jak jde ochotně a nepotřásá hlavou, nemele hubou. Pico má kštici tak bujnou, že mu zakrývá hlavu až k nozdrám, proto jsem si hned nevšimla, že není naužděn a pak už bylo na nápravu pozdě. Na dalších výstavách jsem někdy uzdečku sebou měla - pro jistotu - ale hřebce předvedla na ohlávce. Naposledy v Pardubicích. Užíval si to, byl určitě rád, že mu nenutím něco, co celý rok nepotřebuje. Absolvoval v pohodě i slavnostní nástup před tribunami v houfu dalších hřebců a klisen s tím, že jsem pouze v jedné chvíli musela s ním udělat otočku, když se na něj tlačil jiný kůň. Takže kdo tam v sobotu byl a obdivoval malého hřivnatého ryzáčka, viděl dospělého hřebce bez udidla a viděl že to jde! Bez fanfár a zdůrazňování, nestojím o exhibice jako zanícení propagátoři bezudidlového systému využití koní.

iii._shetland_pony_show_chomutov_-_130.jpgiii._shetland_pony_show_chomutov_-_418.jpgShetlandští poníci se chovají ze dvou hlavních důvodů - pro děti a pro potěchu dospělých chovatelů. V obou případech je velmi důležitá povaha koně, měl by být v pohodě i v situacích, které nejsou v jeho životě běžné. Pico uvázaný na dlouhém vodítku v prostoru dostupném divákům, obklopený dětmi, míjený koňmi velkými i malými, dokázal podle mne víc, než kdyby absolvoval obvyklé tzv. výkonnostní zkoušky. Několik dětí povozil, spousta dalších si na něho mohla na chvíli sednout a vyfotit se na památku, nebo si ho aspoň pohladit. V samotné pardubické národní  výstavě tentokrát moc nezazářil, zbylo na něj třetí místo v kategorii hřebců minitypu. Přesto udělal pro propagaci plemene víc než šampioni výstavy. I já osobně si z celé výstavy odnáším velkou radost nad tím, jak se celý den choval - vyrovnaně a klidně. Možná proto, že jsem se i já k němu chovala fér a nenacpala mu do huby zbytečné železo. Pokud by mohl někdo změřit sympatie diváků, zaručeně by vyhrál. A bez udidla, dámy a pánové, bez udidla. Tak jde to nebo ne?

 

fotky_258.jpg
pard.jpg

 

 

 

 

 

fotky_259.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

PS: na připojených snímcích je Pico až na jednu fotku bez udidla. Fotku s udidlem snadno poznáte :-)