Jdi na obsah Jdi na menu
 


Útěk Robina a Koriny

27. 2. 2008

V té době jsme ještě neměli žádnou pastvinu a tak jsem poníky pásla uvázané na řetízcích podél polních cest a na mezích. Hřebeček Robin se tak patrně snažil dostat k mladé klisničce Korině, až se úspěšně uvolnil i s řetězem, načež Korinu otravoval tak dlouho, až se utrhla i ona a utíkala před ním pryč. Bohužel ne domů do stáje, ale po poli k lesu. Nebezpečné bylo, že utekli i s řetízky. Nedalo se spolehnout na to, že dříve nebo později budou probíhat některou vesnicí. Spíše jsem si představovala,jak za rok najdeme jejich kostry s řetězy omotanými kolem kmene stromu nebo koně najdeme ještě dnes, ale poraněné od řetízků na nohou, nebo uškrcené, jak se jim řetízky zamotali do křoví… Tyhle myšlenky mne popoháněly ve hledání, hledala jsem pěšky, manžel autem objížděl okolí, kamarádka objížděla krajinu se svým valachem. Nikdo o koních nevěděl, nikdo je neviděl. Doma na své poníky zoufale čekaly dvouletá a čtyřletá dcerka.

Poníci se našli, celí a zdraví. Na místě, které jsme při hledání úplně pomíjeli, protože bylo teprve krátce po revoluci a doznívali v nás totalitní tabu - že se všichni tváříme, že ani nevíme, kde jsou v lese ukrytá malá kasárna. Vojáci naše poníky chytili, uvázali u brány a čekali, až si pro ně někdo dojde. A nikdo nešel, protože vojenský prostor „neexistoval“.Večer ztratilo vojsko trpělivost a zavolalo starostu, ať si koně za civilisty převezme a ten hned věděl, čí by koně mohli asi být - jiný chovatel koní v obci Pernarec nebyl, než já (a to stále bohužel platí - sice občas si někdo koně pořídil, ale za rok, za dva zase prodal…)