Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pohádka o putování kobylky Duhy a jejích přátelích -I.

1. 3. 2010
Bylo nebylo. Za devatero horami a devatero lesy žila kobylka s krásným jménem Duha. Toto jméno dostala, protože měla na sobě sedm barev - měla černé oči, šedivá kopýtka, na čele bílou hvězdu, srst tmavě hnědou na nožkách a světle hnědou na těle, hřívu měla rezatou a na konečcích žíní skoro žlutou. Duha byla prostě fešanda, ale nebylo jí to moc k užitku. Ostatní koně ji neměli rádi a odháněli ji od stáda, a Duha, že byla ze všech nejmenší, vlastně poník, neměla šanci se jim postavit na odpor. A tak se rozhodla, že se vydá do světa. Ovšem říci si: "Vydám se do světa," je snažší než slova změnit v realitu. Duze stála v cestě ohrada. Ostatní koně by ji hravě přeskočili, ale co malý poník? Ač to byla ohrada stará, dřevěná, přesto by její zdolání bylo kvůli velikosti těžké. "Duha se nevzdává," řekl si poník tiše pro sebe a doufal... Doufal, že jednou snad... Když se Duha ráno probudila, tak pršelo. Skrze tmavé mraky prosvítalo sluníčko. Duha vyběhne ven a co nevidí - přes starou ohradu se prohýbá barevná duha! Poník neváhá, rozběhne se, vyskočí na duhu a sklouzne po ní na druhou stranu! "Výlet do světa může začít," vykřikne Duha vesele, klapne podkovou a vydá se na cestu. Za první zatáčkou se zastaví a řekne si: Já jsem měla takovou radost, že jsem zdolala tu ohradu, co mne držela doma, že jsem bez váhání přeběhla po duhovém mostě ven. A teď jsem na cestě, a nic jsem si sebou nevzala..."Nedá se nic dělat," řekla si Duha, "budu si muset najít nějakou službu, abych si opatřila nějaké živobytí..." A plna odhodlání pokračovala v cestě.. Pozvolna si to klusá po pěšině, když najednou něco uslyší. Líbezná hudba přichází z nedalekého hradu na kopci. Duha vteřinu neváhá a vydá se za muzikou. "Jé slavnosti, ty jsem vždycky chtěla navštívit," říká si v duchu, když prochází bránou přímo do centra dění. Všude kolem jsou kejklíři, tanečnice, žongléři. Duha je tak moc ohromena, že si ani nevšímá malé holčičky, která se na poníka snaží vylézt. "Mamí, já se chci svézt, prosím," žadoní. To už si jí Duha samozřejmě všimne. Jelikož má děti ráda, tak si klekne, aby se holčičce snáze šplhalo. "Ale jen chvilku, ať toho koníka neunavíš," kárá maminka. Duha štěstím bez sebe cválá a klusá, až se holčička unaví. "Tak poděkuj poníkovi a za odměnu dostane jablka," řekne maminka, když holčičku sundá. "Děkuji za jablka," pokyvuje hlavou Duha a jde si lehnout pod strom u hradeb, kde si sní oběd. Když se Duha chtěla po odpočinku postavit na nožičky, nemohla. Nic se nestalo, jen si kopýtkem přišlápla mašličku, která jí uvízla v hřívě."Ta byla asi té holčičky. Budu jí muset najít a mašličku jí vrátit" řekla si Duha.Ale to ještě netušila, že odpočinek trval déle, než by se mohlo zdát. Na nebi se začaly objevovat první hvězdy. Po slavnosti a natož po holčičce ani památky. "Co si teď jen počnu," řekla sklesle Duha. Šourala se po nádvoří i přilehlých uličkách, když tu náhle objevila před dveřmi do žlutého domu další mašličku. Úplně stejnou. "Aha," došlo Duze: "To musí být holčičky stužka z druhého copánku!" Ani chvíli neváhala a podkovičkou tiše zaklapala na dveře...Ťuky, ťuk.....nic....Duha je smutná. Chtěla by holčičku znovu vidět, chtěla by slyšet její hlas, chtěla by znovu cítit její pohlazení. Zkusí to tedy ještě jednou Ťuky, ´tuk.......Čeká, čeká, za dveřmi je klid a ticho. "Tak se nedá nic dělat, musím jít dál". Ale najednou se nahoře otevírá okno a Duha slyší dětský hlásek. "Kdo je tam? Kdo to klepe na dveře" Duhá trochu poodstoupí, koukne nahoru a jak se zaradovala, když uviděla holčičku. "To jsem já, Duha, pamatuješ se na mne?" A jakoby najednou někdo mávnul kouzelným proutkem, holčička rozumněla všem jejím slovům."Jé, Duho, ty jdeš za mnou?" zeptala se holčička. "Já se jmenuji Veronika a teď nemůžu jít ven. Ale hrozně se tu bojím, maminku večer odvedli vojáci ke knížeti a ještě se nevrátila".Bojím se, že jí kníže poslal pro zlatou podkovu. ,,Pomůžeš mi duho maminku hledat?"Duha odpověděla: "Ale samozřejmě, že ti pomůžu." A protože si hned vzpomněla, jak odešla z ohrady a nic si sebou nevzala, hned dodala: "Sbal si sebou něco k jídlu nebo oblečení nebo co si sebou holčičky berou na cestu a můžeš mi pak raneček uvázat na záda.Holčička Dominika si rychle sbalila věci do uzlíku. Vzala si s sebou panenku Amálku, provázek, pytlíček barevných kuliček, chleba, trochu špeku ze spižírny a nakonec ještě velikánský maminčin šátek. Potom svázala několik prostěradel a spustila se z okna dolů Dveře domku totiž byly zavřeny na dva západy.Venku pošeptala Duze: "pojď potichu za mnou" a tiše, ve stínu budov, došly obě k zámku. Svítilo se pouze v okně od kuchyně, kde kuchařky umývaly nádobí od večeře. Veronika chtěla na okno zaklepat, aby se kuchařek zeptala, zda neví něco o mamince, ale v tom slyší hlavní kuchařku: "Stejně se knížeti divím, že nenechá syna, ať si se zlomenou nohou chvíli poleží, aspoň by ho příště poslechl a nechtěl se projet na otcovo hřebci." A slyší i odpověď druhé kuchařky: "Tys musela do kuchyně, ale když jsem nalévala polévku, říkal kníže, že Jaromír musí za týden ke králi, má nastoupit u prince jako panoš. To by se zlomenou nohou nemohl a král by vybral za panoše jiného šlechtického synka." "No jo, ale myslíš, že Agáta, vdova po tesaři, přinese pro Jaromíra kouzelnou podkovu?"pokračuje v řeči hlavní kuchařka. "Vždyť už jí jednou přinesla, tak co?" oponuje druhá. "Jenže to měla štěstí, že v Temném hvozdu potkala jednorožce a že jí půjčil svou zlatou podkovu. Její malá byla nemocná a Agáta ji pomocí kouzelné podkovy zachránila." "Teď ji taky musí přinést. Kníže s ní poslal na cestu do Temného hvozdu dva své nejlepší vojáky a Agátino dcerku bude hlídat jako rukojmí. Zítra ji odvede do zámku..." Veronika na nic víc už nečekala, její obavy se potvrdily. Musí s Duhou utéci za maminkou. Jenže městečko je ohrazené a u brány stojí stráž. Tiše se radí s Duhou a Duhu napadlo, že by zase mohl pomoci duhový oblouk přes hradby. Ale jak jsem to minule udělala? Myslela jsem usilovně na to, že se potřebuji dostat ven z ohrady. A Duha se snaží myslet, až se mračí, hrbí, a nic. Veronika na ni udiveně kouká, takse Duha nedokázala soustředit a musela Veronice vysvětlit, oč se snaží. Zkusily to znova společně - a zase nic. Pak Veroniku napadlo - "a nepotřebuje duhový oblouk sluníčko? " Duha, už svým marným snažením celá zklamaná, si ulehčeně odfrkla. "To bude ono! Počkáme do východu slunce!" A tak se obě stulily k sobě a prodřímaly ve stínu pod hradbou zbytek noci. Ráno obě málem zaspaly, ale Duhu první sluneční paprsky vzbudily dřív, než obě někdo našel - a s malou nadějí si Duha zkusila představit duhový most z této zapadlé uličky přes hradby městečka až dolů pod kopec a - povedlo se! "Veroniko, vstávej a rychle si na mě vyskoč!" vzbudila Duha holčičku, a už hupky hupky přecválaly spolu z pevnosti do krajiny. A Duha z radosti, že se jim útěk povedl, cválala dál a dál, až se úplně zadýchala.běžela jako o závod a ani si nevšimla staré stařenky, která plakala u keříku planých růží. Ale Veronika měla oči všude a zavolala. "Duho, vrať se kousek. Viděla jsem nějakou babičku, oči měla uplakané, sedí tamhle vzadu pod šípkovým keřem."Ja to dost možné, ale tomu všemu předcházelo Verunčino přemýšlení,, proč ta stařenka tak usedavě pláče?" zeptala se v duch duhy, jenže ta jen zavrtěla hřívou a zlehka odfrkla,, copak já můžu vědět o pláči stařenek?" No tak se té staré paní zlehka optáme a třeba nám i potom cestu ukáže.Zastavily, Verunka sesedla s Duhy dolů a pomalu šla ke stařence. Zdála se jí taková divná. Vlasy měla neupravené a rozježené, sukni špinavou a samou díru a když se na Veroniku podívala, Verunku až píchlo u srdce.Stařenčiny oči byly kalné, bez života, neviděly nic, za to sluch ji sloužil výborně. "Koho pak to slyším přicházet za zvuku koňských kopýtek?" "Dobrý den, stařenko, jmenuji se Veronika a to je můj přítel koník Duha. Pročpak pláčete, copak se vám stalo?" Po jejích slovech se stařenka dala do ještě usedavějšího pláče. "Loupežníci mne přepadli, unesli, vzali uzlíček a vysadili uprostřed lesa a já nevím, kudy se dostanu zpět do své chýšky ani jak je daleko, neboť ničeho nevidím. "Nojo! pomyslela si Verunka. Kdyby se tak v lese dalo hledat podle adresy jako ve městě, ale to tu bohužel nejde. ,,Co myslíš duho, jak bychom stařence pomohly?" ,,Co třeba Babičku posadit do mého sedla a na cestu se zeptat lesních zvířátek?"Odpověděla na tzo Duha.Pomohly tedy babičce do sedla a všichni tři pomalu putovaly lesem. Kde se vzal , tu se vzal - objevil se před nimi skřítek! Byl celý zelený, měl dlouhé špičaté uši, žluté oči a bílé, jakoby hedvábné vlásky. Oblečen byl do zvláštního kabátce, který vypadal jako ušitý z různobarevných lístečků. Promluvil velmi jemným hlasem:"Miláčkové, holoubkové, kampak jdete v tento čas?"Verunka hezky Pozdravila "Krásný den ti přejeme." A potom vyprávěla skřítkovi celý svůj příběh. "A to je všechno. Teď chceme pomoci stařence. Lidé....a vlastně i zvířátka, skřítci i květinky si mají pomáhat. Neznáš tuhle stařenku? Nevíš náhodou, kde má svoji chaloupku?"Skřítek se zamyslel, až se mu vlásky zaleskly a pak pravil. "Stařenku bohužel neznám, ale vím o někom, kdo by nám mohl pomoci. Lesní víla Viola má vedle svého lesního království jezírko a z jeho hladiny umí číst. Pojďte se mnou, zavedu vás k ní, ráda vám pomůže.Skřítek je vedl zkratkou, která vedla přes strmý kopec. Duha statečně vezla stařenku, Veronika ji na Duze tu přidržovala, tu se snažila strkat Duhu do kopce, když jí to nešlo vyškrabat se výš, skřítek radil, kudy se dá projít a kam může Duha položit své kopýtko a po troše námahy byli na kopci a museli z něj dolů. Pod kopcem se už lesklo jezírko víly Violy, ale cesta k němu dolů byla složitá. Pokud to Duze nešlo moc do kopce, protože už byla celá utrmácená, z kopce měla co dělat, aby neuklouzla a neskutálela se i s přáteli a stařenkou rovnou až do jezírka. Náladu jí udržovala představa, jak by to asi šplouchlo. Když se konečně dostali dolů, spatřili vílu Violu. Byla krásná, až oči přecházely. Pleť měla bledou, kadeře bělavě plavé a jemnější než kterýkoli vlas, oči blankytně modré a šaty zářily zlatými a stříbrnými odlesky. Vedle ní stál její manžel Longom. Na sobě měl zvláštní brnění titanové barvy a v ruce svíral dřevěný luk. Tvářil se velmi ostražitě."Co tu pohledáváte, doufám, že nám nenesete řádné špatné zprávy", promluvil Longom velice zvučným hlasem. "Ale ne, jen se ničeho nebojte, jsme poutníci, kteří potřebují pomoci, zapištěl skřítek. " Viola přistoupila blíže a prohlížela si skřítka zvědavým pohledem. "Tebe už jsem určitě někde viděla. Ale kde jenom, kde? Nemohu si vzpomenout. Ale ta očka a ten hlásek.....""Dříve jsem patřil do vašeho lesního království, ale jednoho dne jsem za trest musel odejít..."řekl smutně skřítek. Když Duha s Verunkou vypověděli celý příběh, Viola se podívala do jezírka a odpověděla:"na babičku čeká dědeček v chaloupce 100 m tímhle směrem a tvoje maminka, Verunko, je na cestě do temného hvozdu. Musí knížeti přinést zlatou podkovu. Doprovázejí jí dva vojáci, ale stejně nemá šanci podkovu získat. Ta je ukrytá v hluboké jeskyni, kde jí hlídá strašný trol. Vstoupit do jeskyně může jedině zcela čistá a nevinná bytost. Verunka s Duhou se podívali na skřítka. Ten ale smutně pokýval hlavou:"před 120 lety jsem v sebeobraně zapíchl jednoho loupežníka, takže bohužel...Proto jsem musel odejít z lesního království." Bylo tedy jasné, že musí jít Verunka. Víla Viola tedy pokračovala:"až vstoupíš do jeskyně, všude bude krásné bohatství, zlato a drahé kamení. Ty si však nic z toho neber a požádej trola o zlatou podkovu. Bude se vztekat, ale vydat ti jí musí!"Tak se rozdělili - skřítek s Duhou se vydali do chaloupky, aby nevidomou stařenku dopravili do jejího domova a Veronika s plánkem cesty skrz Temný hvozd k trolí jeskyni. Duha a skřítek měli svůj úkol za chvíli splněný. Jak si oddechl stařeček z malé chaloupky mezi břízkami, že má stařenku v pořádku zpátky! A ujistil poutníky, že jsou u něj kdykoliv vítáni. Jenže chaloupka byla malá a tak se tam Duha a skřítek dlouho nezdrželi. A co teď? Duha se zeptala skřítka: "Co kdybychom teď šli po stopách Veroniky? Do jeskyně ty nemůžeš a já taky ne, i když mě Víla neřekla proč, ale můžeme pomoci Verunce na zpáteční cestě." Skřítek odpověděl : " Ty nemůžeš do jeskyně, protože jsi také kouzelné stvoření. Ale nemyslím si, že bychom měli jít za Veronikou. Něco mi říká, že bychom měli nejprve jít hledat, kam zabloudila její maminka..