Jdi na obsah Jdi na menu
 


Borneo

22. 3. 2008

            Obvykle doporučuji i lidem, kteří nikdy neměli žádného koně, aby se nebáli začít se shetlandem, protože je to plemeno malé, dobře ovladatelné, klidné a přátelské. To nevylučuje výjimku potvrzující pravidlo.

            S koňmi jsem zažila ve svém životě spoustu příhod a občas jsem se dostala i do nebezpečných situací - např. jsem se ocitla v jednom boxu 3x3 m s říjnou klisnou a plemenným hřebcem a podařilo se mi hřebce od klisny vyhnat, než došlo k nežádoucímu připuštění, moje klisna Soneta mne nepřejela saněmi, i když jsem před ně spadla při splašené jízdě, obvykle jsem si v oddíle brala na starost koně, které nikdo jiný nechtěl ošetřovat, protože kopali nebo kousali a nikdy mne nenapadlo, že mne „dostane“ 89 cm velký shetlandský hřebec.

            Dnes už je situace v chovu SHP jiná, ale příběh se stal v době, kdy shetlandy s původem chovala hrstka lidí - pět, šest chovatelů.  Poníky ani koňaři nepovažovali za rovnocenné koním a tak skoro všichni přihlíželi, že jsou chováni hůř než králíci - chovatel si pořídil jakéhokoliv hřebce, jen když měl „koule a kopyta“ a křížilo se kde co s kdečím. Já jsem nezačala své zkušenosti s koňmi poníkem, ale naopak mému chovu poníků předcházel chov teplokrevníků a tak jsem považovala za samozřejmý legální evidovaný chov. První můj shetland byl sice bez původu, bez původu byla i moje první klisnička. Ale tu jsem po předvedení na svodu klisen připustila plemenným hřebcem Goldan Cavalier a používala tohoto hřebce i na své 2 další klisny, pořízené později nákupem. Nechtěla jsem být jen množitelem koní pro jiné, chtěla jsem odchovat koně pro sebe. Můj osobní názor je, že opravdový chovatel si nechává nejlepší odchovance a pokračuje v chovatelské práci dalšími generacemi. Z toho vyplývá, že dřív či později je nutné získat pro chov jiného hřebce k připouštění dcer předcházejícího hřebce.

Po 7 letech působení Goldánka v Málkovicích nastal čas na změnu. Import koní ze zahraničí byl v té době složitější než nyní (karanténa+ nedostatek dopravců), navíc jsme v prvních  7 letech soukromého hospodaření dosáhli průměrného ročního příjmu dohromady s manželem 38 145 Kč (každý tedy 1590Kč měsíčně). Našla jsem přesto řešení - vyměnila jsem klisnu Armair Amy za hřebce Borneo. Protože šlo o výměnu za mladého nedospělého hřebečka, měla jsem na 1 sezonu zapůjčeného jeho otce Borgise. Tak se do oblasti, kde dosud působil zakladatel linie A Goldan Cavalier, dostali příslušníci linie B a já se vyhnula opakované příbuzenské plemenitbě.

Borgis zůstal v Málkovicích a Bornea, trocu nezvedeného hřebečka, jsem přesunula k přátelům do jejich stáda poníků. Původně jsem se domnívala, že se budu kvůli dětem věnovat spíše chovu welsh pony a budu naopak svoji shetlandku vozit na připuštění 20 km k Borneovi, který bude na této stanici připouštět i další klisničky narozené po Goldan Cavalierovi a tak budeme spokojeni všichni. Vše dopadlo úplně jinak, mé chovatelské kolegyni se rozpadl vztah, odstěhovala se a tříletý hřebec Borneo byl vrácen mezi naše koně. Nemohu říci, že mi ho zkazili, protože když jsem jim hřebečka předávala, měl už sklony ke štípání, ale bohužel z pubertálních pokusů nevyrostl ale naopak jeho agresivita se vystupňovala. Bylo by snadné říci, že ho zkazil způsob odchovu, protože neprožíval dospívání ve stádě s vrstevníky - jinými hřebečky, ale takto jsem sama odchovala i jiné hřebce a podobně postupovali i jiní chovatelé a k problémům nedošlo.

Měla jsem tedy k dispozici jako plemenného hřebce kousavou potvoru. Protože jsem se koníkem další dva roky zabývala, nemyslím si, že by jeho kousání vyplývalo ze strachu a případné obrany proti špatnému zacházení, jako u jiných koní, kterým lidi ublížili a tím ztratili jejich důvěru. Možná bližší je možnost, že kůň prostě nebyl schopen uznat autoritu člověka (nebo konkrétně moji). Domestikace je podmíněna výběrem zvířat, která jsou ochotná člověka poslouchat či ho tolerovat, která sebou nechají dle jeho potřeb manipulovat a brání se jen když člověk jejich toleranční hranici překročí - způsobuje jim bolest, nutí je do výkonu, na který nestačí fyzicky či psychicky, chová se nepředvídatelně atd. I v těchto případech očekáváme spíše pasivní obranu - uhýbání, cukání, vzpírání, útěk. Teprve když nedovolíme koni ani pasivní obranu, a spouštěcí impuls trvá, rozumíme jeho aktivní obraně ...

Například - potřebujete odebrat krev koni. Takže koně veterináři obvykle přidržíte v rohu boxu a pokud se trefí do žíly na první pokus, kůň sebou jen cukne. Když nemáte šikovného veterináře, koník se dalšího pokusu bojí a kroutí sebou, uhýbá apod. ale nakonec se to povede, krev se odebere a kůň má rok i dva pokoj. Představte si tutéž situaci každý den. Lze očekávat, že i původně pouze mírně pasivně se vzpírající zvíře postupně pochopí, že mu někdo přichází ubližovat a podle své nátury by se nakonec snažilo bránit i aktivně - kopyty a zuby. Majitel by ale přesně chápal, proč je poník zlý a pravděpodobně by po ukončení denních odběrů (třeba pro výzkum či diagnostiku) bylo možné, že by koník „zapomněl“ a pokud by majitele nedoprovázel do boxu veterinář, byl by opět k němu milý a hodný.

            To jsem si vymyslela příklad, ve kterém bychom přesně věděli, jak jsme se na koni prohřešili a proč nám už nevěří a kouše nebo kope. Většinou to však nevíme, protože kůň s pokřivenou povahou k nám přichází od předchozího majitele.

            Borneo, ač jsme zkoušeli různé způsoby terapie, zůstal zlý. Nepomohlo vlídné zacházení, nepomohla práce v zápřahu, od které jsme si slibovali odčerpání přebytečné energie, nepomohlo zařazení hřebce do stáda. Samozřejmě jsme neměli chuť nechat se od něj kousnout a snažili se s ním jednat opatrně a nedat mu příležitost k chňapnutí. V praxi to znamenalo, že jsme nevodili hřebce normálně na vodítku, ale přímo za ohlávku,s nataženou paží  tak, aby Borneo nedosáhl zubama na vodiče. Ohlávka musela být dostatečně utažená, jinak se v ní hřebec snažil hlavu natočit tak, aby mohl kousnout ruku, která ho vede. Bezpečnější bylo vodění dvěma vodiči mezi sebou, podobně jsme ho vyvazovali při čištění, postrojování, strouhání a podobných úkonech. Fakt nevím, proč hřebec netoužil po ničem jiném, jen po tom, aby nás mohl kousat. Přes dva roky jsem dokázala být opatrná, předvídavá nebo rychlejší a udržela jsem si vzteklého prcka od těla.

Přes veškerou opatrnost a zkušenosti se mu nakonec podařilo mne dostat. Než jsem stačila chytit ho rukou za ohlávku, abych ho udržela v odstupu, skočil na mne, zakousnul se mi do ramene, srazil mne na zem a držel mne pod sebou. Nedovedu si představit, co by ze mne zbylo, kdyby se takto do mne pustil velký hřebec. I pod hřebečkem 89 cm malým, vážícím něco přes metrák, mi mohlo jít i o život. Takový zážitek nikomu nepřeji. Hřebec byl zakousnutý plnou hubou v mém rameni a já ho mohla jen pěstmi mlátit do hlavy, aby mne pustil a současně jsem byla vystrašená - to ze mne to, co kouše, nakonec vykousne? Dokud to neukousne, nepustí? A co bude potom? Naštěstí jsem v okamžiku, kdy skus koně povolil, dokázala rychle zareagovat a aspoň jsem se pod ním převalila dřív, než se do mne znova zakousnul, takže druhý kousanec jsem schytala do lýtka. Zápasila jsem s koněm dál, řvala, ale nikdo mi na pomoc nepřišel. Nakonec když skousnutí povolilo, podařilo se mi utéci - odvalit se za ohradu. Rameno i lýtko oteklo, zčernalo a vytvořily se boule o průměru 15 cm. Byl to šok, bylo po sebedůvěře, že já přece zvládnu i zlého koně. Byla jsem ráda aspoň za to, že jsem to odnesla já a ne některé z dětí.

Byla jsem odhodlaná nechat hřebce utratit. Vždyť komu bych měla podstrčit takovou bestii? Druhý den jsem to zvážila znova a kvůli skutečně nouzové situaci s počtem plemenných hřebců v ČR hřebec dostal milost. Ale samozřejmě, u nás zůstat nemohl. Když jednou vyhrál - už bych s ním nic nepořídila. Nezbylo než sesbírat všechny zbytky odvahy, chytit ho mezi koňmi na louce, zavřít do stáje a naložit novému majiteli do auta. Přijel si pro něj za dva dny, dostal ho darem, později mi uhradit alespoň cenu jeho licentace. Dodnes je hřebec používán k plemenitbě. Nevím, jakým způsobem s ním vycházejí, možná od něj nic nechtějí, jen plození potomstva a jednají s ním jako s jelenem v oboře - bez kontaktu.

Čím déle se pohybuji kolem koní, tím víc vím, že nic nevím, takže nemohu vyloučit ani to, že nový majitel s hřebcem problémy nemá a přitom nemusí být o tolik lepším vychovatelem vzpurných koní. Když nevím příčinu, proč byl Borneo u nás tak agresivní, nemohu vynášet soudy.

Někdy může změnu povahy koně způsobit změna prostředí. Takovou zkušenost jsem zažila s klisnou Ivanou, kterou jsme měli v našem Jezdeckém klubu. Bylo tam 5 klisen v boxech a 2 na stání a z nich jedna byla lekavá a lechtivá Ivana. Byla schopná nenadále vykopnout daleko dozadu, takže bezpečně se za ní procházelo jedině u protější zdi. Čištění bylo utrpení, ač jsme používali nejjemnější kartáč. Později náš JK zrušili a koně přemístili do druhého JK téhož statku. Zde ustájili Ivanu do boxu. Najednou jsem ji mohla vyčistit bez uvázání, navolno v boxu a klisna stála v klidu, nechňapala, nekopala. Pravděpodobně jí vadilo právě uvázání na stání? Byla jak vyměněná, změnilo ji pouze lepší ustájení, jinak systém práce se mnoho nelišil.

Borneo, jak o něm přemýšlím, možná prostě nesnášel náš systém práce s koňmi, možná mu vadilo, že přišel do chovu, kde před ním působili jiní hřebci a on si jejich pozůstalou vůni ztotožnil s námi a proto se celou dobu svého pobytu v Málkovicích snažil ve mně vidět soupeře a měl utkvělou představu, že i kdyby ho to stálo život, musí mne přeprat? (zatímco na Moravě byl 1. hřebcem a neměl pocit soupeře?). Nebo ve své pokřivenosti čím jsme se víc snažili se nenechat kousnout, tím více se o to snažil on? Nebo jsem ho neměla dávat jako hříbě pryč, ale naopak strčit k dospělému hřebci, který by mu to nandal tolikrát, kolikrát by bylo potřeba?

Se zájmem jsem si přečetla článek Michaely Burdové v časopise Svět koní 1/2008 Proč jsou někteří koně zlí. Popisuje dva základní typy agresivity koně: A - bojí se a proto se brání, B- cítí se člověku nadřazen, ale nakonec zmiňuje zlé koně typu C, na které neplatí žádná převýchova, jsou asociální, trpí psychickou anomálií podobně jako někteří zločinci. O něm píše - takový kůň, i když se s jeho handicapem majitel naučí žít, je jako časovaná bomba. S největší pravděpodobností i Borneo patřil do této skupiny. Pak žádné opatření, žádný systém výchovy hřebce nemohl převychovat.

Po Borneovi se u nás narodila 2 hříbata, obě jsou psychicky normální, ačkoliv ani jeho syn Bon Ami nebyl odchováván ve stádě vrstevníků, ale zhruba podobně jako Borneo. Po zážitku s Borneem mi běhal mráz po zádech, i když  jsem jen drbala hříbata a ona mi to oplácela jemným šimráním svých pysků na kalhotách. Z nedůvěry vůči hřebcům mne vyléčil hřebec plemene welsh moutain pony Dollom Double Surprice, který u nás působil v další sezoně. Připomenul mi, jak výjimečně zlý byl Borneo a jak hodný může naopak být hřebec, který se chová k lidem normálně - s respektem a důvěrou. Na mé stanici působilo 5 dalších plemenných hřebců - 4 z nich byly zlatíčka a poslední sem byl zapůjčován jenom na 2 týdny sezony, během kterých připustil 2-3 klisny a zase odjel, takže jsme žádný bližší vztah nenavázali

Tento příspěvek neberte jako varování před hřebci obecně. Je nutno dodat, že Borneo dával dostatek signálů o své problematičnosti a kdybych v té době měla nějakou jinou možnost získání hřebce na připouštění, tak bych se dva roky nepokoušela o nemožné. Borneo na mne nezaútočil zčistajasna nenadále, věděla jsem, že je mrcha, ale i když jsem byla opatrná, tak mne kůň, kterého jsem měla dát pryč dávno, nakonec převezl, byl rychlejší a v podstatě to jinak skončit nemohlo, šlo víceméně o to, kdy se tak stane.

.